Spis treści:
If you don’t remember, I’ll remember it for you. (Pokud si nepamatujete, vzpomenu si za vás).
Rutger Hauer jako Daniel Lazarski, > observer_ -. hra polského studia Bloober Team
Mandelův efekt je neobvyklý jev, kdy si velká skupina lidí pamatuje něco jiného, než se stalo. Zastánci konspiračních teorií se domnívají, že jde o důkaz alternativního vesmíru, zatímco vědecký svět si stojí za svým názorem používat tento jev jako ilustraci toho, jak nedokonalá paměť někdy může být.
Falešná paměť je v psychologii jev, kdy si někdo vzpomene na něco, co se nestalo, nebo si to vybaví jinak, než se to skutečně stalo. Sugestibilita, aktivace přidružených informací, začlenění chybných informací a konečně chybné přisouzení zdroje byly navrženy jako několik mechanismů, které jsou základem různých typů falešných vzpomínek.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, byl fascinován způsoby, jakými je lze využívat a manipulovat s nimi. Freudova práce a práce francouzského neurologa Pierra Janeta jsou považovány za významný přínos pro současný výzkum paměti, včetně výzkumu falešné paměti – druhý jmenovaný například navrhl vyvolání paměti pomocí hypnózy. My se dnes pokusíme podívat na tento fenomén prizmatem nám blízkých příkladů a raději se obejdeme bez teorie paralelního vesmíru.
Sociální experimenty
Testy Elizabeth Loftusové a Johna Palmera z roku 1974 odhalily zajímavé jevy související s pamětí a sugescí. Experimentu se zúčastnilo 45 osob. Účastníkům bylo náhodně přiděleno sledování videí s automobilovými nehodami. Promítány byly srážky aut jedoucích rychlostí 32 km/h, 48 km/h a 64 km/h. V dotazníku byla položena otázka: Jakou rychlostí přibližně jela tato auta, když se vzájemně srazila?
Otázka pro celou skupinu respondentů se týkala stejné věci, ale zněla jinak. Jedna skupina použila v souvislosti s auty sloveso “přijít do kontaktu”, jiná “srazit se” a další “srážka”. Zdálo se, že slovo použité k popisu srážky lépe předpovídá odhad rychlosti respondentů než rychlost samotná – průměr se zvyšoval s výrazem “srážka”, takže u třetí skupiny, kde byla srážka popsána výrazem “náraz”, byla uvedena nejvyšší rychlost. V podobném testu byla položena otázka na roztříštěné sklo. Ti, kteří hodnotili rychlost nárazu jako nejvyšší, ji na videu viděli, zatímco ostatní si žádného skla nevšimli.
Nehrajte si s pamětí
Našli jsme také prostor pro příběh neurologa, který si hacknul mozek – a málem přišel o rozum. Koncem 90. let 20. století. Dostal se na titulní stránky novin, když ochrnutému muži implantoval do mozku několik drátových elektrod, které mu umožnily “na dálku” ovládat počítačový kurzor. Od té chvíle zasvětil Phil Kennedy svou kariéru snu o sestrojení stále lepších kyborgů a dosažení úplné digitalizace lidských myšlenek, tj. sestrojení co nejlepšího rozhraní mezi mozkem a počítačem, které by zvládalo práci s pamětí. Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, když další operaci provede sám sobě. Samozřejmě ne na sobě, ale když operovaným objektem bude jeho vlastní mozek.
Operace mozku Phila Kennedyho trvala 11 a půl hodiny. Po odeznění anestetik přišel do místnosti jeden z operujících lékařů, sundal si brýle a ukázal je obvázanému kolegovi. “Co je to?” – zeptal se. Phil Kennedy se na brýle chvíli díval. Pak jeho pohled zamířil ke stropu a k televizi. Začal koktat. “To je v pořádku, nespěchejte,” řekl jemně chirurg Joel Cervantes a snažil se pacienta uklidnit.
Když se Kennedy pokusil znovu odpovědět, jako by se snažil přinutit mozek pracovat jako někdo s bolestí v krku, kdo se snaží polknout doušek horkého čaje. Dva dny po operaci seděl na posteli, když mu náhle začala skřípat čelist, ruce a paže se nekontrolovatelně třásly a jeho ošetřovatelé byli přesvědčeni, že záchvat Kennedymu vylomí všechny zuby. Poté, co vzal do ruky pero, vypisoval náhodné řetězce písmen.
Zpočátku se zdálo, že zákrok, k němuž Kennedy Cervantese najal – implantace sady skleněných a zlatých drátěných elektrod pod povrch jeho vlastního mozku -, proběhne dobře. Ukázalo se však, že rekonvalescence je plná problémů. Přetrvávaly problémy s formulováním myšlenek do slov. “Už nemluvil rozumně. (…) Stále se omlouval: omlouval se a omlouval, protože nic jiného říct nedokázal,” – poznamenal Paul Powton, ovocnář z Belize, kde operace proběhla, a později také zakladatel organizace Quality of Life Surgery.
Kennedy ještě dokázal vyslovovat slabiky a náhodou dokázal poskládat několik roztroušených slov, ale zdálo se, že ztratil lepidlo, které je spojovalo ve věty. Po několika měsících se pustil do dalších operací. Od listopadu 2010 pracuje na využití elektrody pro syntézu řeči. Jen pro zajímavost.
Selektivní pozornost
Níže je původní video, které ukazuje slavný test psychologů a kognitivních vědců Daniela Simonse a Christophera Chabrise s více než 25 miliony zhlédnutí na YouTube. Zkuste se na záznam podívat prozatím bez našeho komentáře. Na něco se vás zeptáme později. Úkolem je spočítat, kolikrát osoby v bílých dresech provedly přihrávku míče.
Test byl opakovaně kritizován, ale v mnoha případech…
…nikdo si nevšiml gorily uprostřed místnosti. Pokud už tento test znáte, a je velká pravděpodobnost, že ano, protože je poměrně populární, pak jste se určitě nenechali zmást. Pokud se vám podařilo spatřit křížence, přestože jste tento experiment neznali, gratulujeme vám. Jeho cílem je demonstrovat určitý jev. Náš mozek určité informace odmítá. Tato omezená schopnost pozornosti byla pojata jako úzké hrdlo láhve, které omezuje tok informací. Čím užší je toto hrdlo, tím nižší je rychlost toku.
Stejně zajímavým příkladem je výměna osoby. The Door Study je studie Daniela Simonse a Daniela Levina z roku 1998, ve které si účastník nevšimne, že osoba, se kterou mluví, je nahrazena někým jiným. Když je kolemjdoucí dotázán na cestu, je natolik soustředěn na vzpomínání na topografii oblasti, že vůbec nevěnuje pozornost tomu, s kým mluví.
Stručně a s použitím mentální zkratky: jsme neustále bombardováni nekonečným množstvím podnětů, myšlenek a emocí. Některé z nich k nám proudí zvenčí. Vzhledem k tomuto množství dostupných dat je s podivem, že se nám daří něčemu porozumět. Básník a dramatik T. S. Elliot se kdysi poněkud filozoficky zeptal: where is the knowledge we have lost in information? To znamená: kde jsou všechny znalosti, které jsme ztratili v informacích? Shromažďujeme zmatená data a teprve jejich interpretací jim dáváme smysl a měníme je v informace. V různé míře efektivity jsme si vypěstovali schopnost soustředit se na to, co je důležité, a zbytek zablokovat. Je to něco jako nouzový vypínač – obranný mechanismus, který nás chrání před přetížením systému.
V extrémních případech nazývají psychologové a psychiatři tyto mechanismy disociace, z latinského “dissociation”. dissociatio – rozdělení. Tento pojem zahrnuje celou řadu prožitků a chování, které spojuje pocit odloučení od reality. Disociativní poruchy mohou zahrnovat pocit, že svět je neskutečný, výpadky paměti a něco, co by se dalo nazvat pokusem o vytvoření nové identity – neurotická porucha zvaná disociativní fuga. Postižení často zažívají i neobvyklé pocity, jako je lechtání, návaly horka nebo ztráta citlivosti na bolest.
1 Mandelův efekt jako... Mandelův efekt.
Vraťme se k důvodu, proč jsme se všichni sešli na blogu a na stránce dnešního článku. Nelson Mandela, po němž je tato teorie pojmenována, zemřel v roce 2013. Nespočet lidí si však jasně pamatuje, že zemřel ve vězení v 80. letech minulého století. Nic takového se nestalo.
Údajná smrt jihoafrického vůdce ve vězení není jediným příkladem Mandelova efektu. Mýlíme se tak v mnoha datech, detailech a dalších skutečnostech. “Zkreslených vzpomínek” je v historii více – a Mandela byl koneckonců světově známou osobností a v souvislosti s apartheidem a politickými změnami v Jihoafrické republice se o něm mluvilo po celém světě. Zároveň se jedná o první příklad jevu, kdy falešnou paměť sdílejí celé zástupy lidí.
2. Bláznivé melodie Looney Tunes
Toons jsou prostě toony – animované postavičky. Ačkoli slovo tunes, které znamená zvuky, zde dává stejný smysl jako slovo toons, v logu je jasně uvedeno slovo Tunes , což odkazuje na polský překlad kresleného filmu Zwariowane Melodie.
3. Ocas Pikachu
Ocas tohoto nejslavnějšího pokémona je jednotně žlutý. Mnozí si ho pamatují s bleskem na konci, a jistě, když by nám ukázali obě verze Pikachu vedle sebe, mnozí z nás by měli problém.
4. Stříbrná noha C3PO
Přítel R2D2 ze ságy Star Wars není vůbec zlatý.
5. Luku, já jsem tvůj otec
Zase ty Hvězdné války. V závěrečné scéně filmu Impérium vrací úder Vader Luka Skywalkera vůbec neosloví jménem. Říká: Jsem tvůj otec, ne: Luku, jsem tvůj otec .
6. Život jako bonboniéra
Mnozí z nás si pamatují hlášku z kultovního filmu s Tomem Hanksem v hlavní roli: Život je jako bonboniéra. Life is like a box of chocolates. Forrest místo toho říká, že život byl jako bonboniéra. A proč jsou teď všechny ty citáty na Instagramu?
7. Polský bonus, tj. cukr.... Jaký druh?
Samozřejmě vanilkový. Cože, ty sis myslel, že vanilkový?
8 způsobů, jak vznikají falešné vzpomínky
- Dezinformace. Logické je, že nám mohou být podávány nesprávné nebo zkreslené informace. Vzniká pak zcela nová zpracovaná paměť nebo se mísí skutečná s umělou.
- Návrh. Inference je mocná síla. Nové falešné vzpomínky si vytváříme pod vlivem podnětů nebo otázek položených jinou osobou. Někdo se například může zeptat, zda měl kolemjdoucí na sobě červenou masku. Odpovíme, že ano, pak se rychle opravíme a řekneme, že byla černá. Ve skutečnosti kolemjdoucí masku neměl, ale vznikla falešná sugesce, že měl – jakoukoli masku.
- Nepřesné vnímání. Druh zkreslení vnímání a paměti. Náš mozek je jako počítač. Ukládají to, co jim dáme. Pokud dostanou špatnou informaci, uloží ji také. Zbylé mezery můžeme později doplnit vlastními vzpomínkami.
- Chybné určení, chybné připsání. V paměti můžeme spojovat prvky různých událostí do jedné. Když si vybavujeme vzpomínku, vybavujeme si události, které se odehrály. Časová osa je však promíchána s celou řadou událostí, které v mysli tvoří jedinou vzpomínku.
- Emoce. Emocionální paměť je mocná. Emoce, které daný okamžik provázejí, mohou mít významný vliv na to, jak a co se uloží do paměti. Výzkum zveřejněný na webových stránkách Národní lékařské knihovny naznačuje, že negativní emoce vedou k většímu množství falešných vzpomínek než emoce pozitivní nebo neutrální.
- Být očitým svědkem. Ano, také. Jsme-li svědky zločinu nebo nehody, je naše svědectví důležité, ale ne rozhodující. Je to proto, že odborníci a policisté vědí, že paměť a vzpomínky mohou být pozměněny sugescí, plynutím času, stresem a vlastně téměř všemi faktory, které uvádíme v tomto přehledu.
- Trauma. Lidé, kteří v minulosti prožili trauma, depresi nebo silný stres, například posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD – Post Traumatic Stress Disorder), mohou být náchylnější k vytváření falešných vzpomínek. To souvisí s výše zmíněnou skutečností – negativní události vytvářejí falešné vzpomínky více než pozitivní nebo neutrální.
- OCD. Lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD) mají poruchy paměti nebo špatnou sebedůvěru. Mohou častěji vytvářet falešné vzpomínky, protože jim chybí důvěra ve vlastní schopnosti. To často vede k opakovanému, nutkavému chování.
Nadechněte se a vydechněte. Zklidnění.
Falešné vzpomínky nejsou neobvyklé. Každý z nás je má. Jsou různé, od malých a banálních, jako například v případě obvinění, že jsme se určitě zapsali do seznamu nebo nechali klíče na stole, až po závažné, jako je svědectví o trestném činu, snaha vyrovnat se s citovým rozchodem nebo pocitem odmítnutí – obvykle stejně závažné, a je těžké odhadnout jejich dopad na každého z nás. Někteří lidé je zažívají častěji, zatímco jiní si vytvářejí plán, jak se s nimi vypořádat, nebo se učí nástroje, jak jim čelit.
Dobrou zprávou je, že falešné vzpomínky jsou obvykle neškodné a mohou dokonce vyvolat smích, když je naše vyprávění v rozporu se vzpomínkou někoho jiného. Jsou však případy, kdy něčí vyprávění o událostech může být vnímáno jako záměrná lež.
Pak je možná lepší neříkat vůbec nic.
